Love needs two 1

11. května 2012 v 18:20 | Lily<3 |  Love Needs Two
Pro mojí kamarádku, která na mě byla naštvaná, když jsem přestala psát FFku na jednom blogu.
Takže Ann this is for you.

LOVE NEEDS TWO
V jedné hrozně zapadlé zemi jménem Česko žila sedmnáctiletá dívka, která milovala One Direction. Celý pokoj měla polepený jejich plakáty, z Anglie si objednávala propagační předměty a myslela na ně každou sekundu z minuty, minutu z hodiny, hodinu ze dne, den z roka. Zamilovala se do nich, když jednou náhodou zhlídla na internetu záznam živého vysílání X-Factoru. Od té doby ze svých snů nemohla vypudit těch pět kluků a zvlášť jednoho. Toho s kudrnatými vlasy a dolíčky. Milovala ho, i když věděla že ho nikdy nepotká, protože bydlí v této zemi. Každé její přání bylo zaměřeno na to aby viděla alspoň jejich jediné živé vystoupení. Jmenovala se Ann.

"Ááááááá." křičela jsem po celém našem velkém domě a skákala se svojí nejlepší kamarádkou nadšením.
"ONE DIRECTION TU BUDOU MÍT KONCERT!" zakřičela ještě jednou Darcy.
"Joooooo!!!" už mi začínal přeskakovat hlas a docházet dech, tak jsem přestala křičet. Misto toho se mi v slzných kanálcích vytvořily slzy a brečela jsem štěstím. Darcy jelikož taky nemůže vidět někoho brečet, protože se rozbrečí taky, vytryskly taky slzy.

Mamka mi na jejich koncert dovolila jet, přece jenom už mi je sedmnáct. To Darcy se nemusela ptát, protože je o měsíc starší, takže jí je už osmnáct. To já budu mít narozeniny za dva týdny. Už se hrozně těšim. Vlastně ten koncert je perfektně načasovaný, koná se to v den před mými narozeninami.

Za dva týdny
S Darcy jsme stávali hrozně brzo, protože nám v sedm jel vlak do Prahy. Domluvili jsme se že ona bude spát u nás už s věcmi. Nechtělo se mi nijak upravovat, protože jsem pořád ještě duchem spala, tak jsem si své středně dlouhé blonďato-hnědé vlasy jen pročísla hřebenem a na make-up už jsem kašlala úplně. Včera jsem se neodličovala tak mi tam snad nějaká řasenka na řasách zůstala. Navlékla jsem si šortky, tílko a přes to krátké volné tričko. Vzala jsem připravenou kabelu s věcmi, na kterou mě upozornila Darcy, abychom si jí připravili večer, protože ráno budem nepoužitelné a měla pravdu. Už jsem odemikala dveře a ona pořád skákala po pokoji a snažila si oblíct zároveň legíny a dlouhé triko.
"Počkej." křikla na mě."Máme ještě čas." na ruce se jí houpalo šet náramků s nápisy 'One Direction' 'I love Niall' a dál to znáte, dala jsem jí je k narozeninám, dohodli jsme se že jí je koupím k narozeninám a ona mě, ale já mám narozeniny až zítra! Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem si nekoupila ještě jednu sadu. Viděla kam směřuje můj pohled a usmála se.
"Narozeniny máš sice až zítra, ale první dárek můžeš dostat už dneska." tajemně se na mě usmála a vytáhla krabičku zabalenou v červeném papíře. "No rozbal to."
Ještě jednou jsem se na ní podívala jestli si nedělá srandu a pak už jsem strhovala papír.
"Darcy!" vykřikla jsem a vrhla se jí kolem krku. Byli to ty náramky. Teď už jsme je měli obě na pravé ruce.

Ubytovali jsme se v jednom pěkném hotelu a šli si najít nějaké jídlo. Našli jsme mekáč. Najedli jsme se, respektive přežrali a vrátili se do hotelu, protože se Darcy bála že zabloudíme a chtěla dospat to ráno. Jak řekla tak taky udělala. Jakmile jsem přišli do hotelu svalila se na postel a spala jako zabitá. To mě napsal sms David. Můj kluk.
Hele je konec. Nemůžu chodit s holkou, která zároveň miluje pět gejů.
Gejů tohle o nich říkal pořád. Nesnášela jsem to, ale chtěla ho každá a já jsem ho měla ráda tak jsem to tolerovala a teď tohle. Byla jsem na něj hrozně naštvaná a spouštěli se mi slzy, svým způsobem jsem ho měla ráda. Prožila jsem s ním první pusu, svoje poprvé... a teď mi dá kopačky přes sms. Z toho všeho jsem nevydržela sedět. Utíkala jsem ven. Na vzduch. Neohlížela jsem kudy jdu, prostě jsem šla ani nevím jak dlouho jsem chodila. Začínala jsem se bát. Uličky, kterými jsem kličkovala rozhodně nepatřily mezi ty turistické. Neměla jsem ponětí kde jsem a kolik je hodin. Radši jsem dál šla, vždycky musím nějak dojít. No v tomhle jsem se spletla zašla jsem do nějaké ulice, která končila velikánskou cihlovou zdí. Tak tudy se asi nikam nedostanu. Vycouvala jsem z ní a chtěla najít jinou, ale zastavila mě skupinka ožralých týpků, snažila jsem se kolem nich projít, ale jeden mě chytil za loket. Začala jsem se klepat tohohle jsem se vždycky bála, vyhýbyla jsem se tmavým ulicím a teď. Teď trčím někde v Praze, bez mobilu, bez mapy.
"Copak, copak slečinka se nám stratila?" řekl jeden posměšným hlasem. Připravovala jsem se kopnout toho co mě držel do citlivých partií a utéct, ale nevěděla jsem jestli se mi to povede. Řekněme že nepatřím mezi nejrychlejší běžce.
"To je, ale maso." ozval se další a štípl mě do zadku až jsem vyjekla. Teď nebo nikdy, rozehnala jsem se nohou, kopla a běžela, ale nějakej další mě chytil.
"Tak slečinka je agresivní." smál se protivným smíchem.
Najednou ten co mě džel vykvikl a držel se za nos. Někdo v kapuce mu pořádnou střelil až to křuplo.
"Run!" zakřičel na mě ten v kapuce.
"No!" odpověděla jsem mu rázně. Možná mě neslyšel protože se na něj vrhly tři kamarádi toho co praštil do nosu. Snažila jsem se do nich kopat, ale nepomáhalo to. Ježiši co když mu udělají něco za to že mě bránil. To nesmím dopustit, ze všech sil jsem zakřičela.
"Jestli ho nenecháte a neodejdete zavolám polici." do ruky jsem si vzala kus balvanu, aby to vypadalo jako že mám něco u ucha.
Tohle slyšeli až moc dobře a nejdřív se podívali na mě, pak na sebe a utíkali. "Tohle se mi povedlo" pochválila jsem se nahlas a vrhla se k mému zachránci. Na tváři se mu začínal rýsovat pořádný monokl a určitě ho muselo i něco bolet. Přeci do něj kopali dost dlouho, než jsem vymyslela nějaký plán.
"Jsi v pořádku? Nemáš vnitřní krvácení?" zeptala jsem se ho anglicky, protože jsem odhadla že nebude odtuď.
"Yeah, už jsou pryč?" zeptal se mě.
"Jo myslím že utekli." odpověděla jsem mu a nabídla ruku. On se jí vděčně chytil a vstal neuniklo mu přitom tiché zasyčení.
"Radši půjdem z tohohle místa pryč, jinak narazíme na další takové." navrhl a vydal se jednou ulicí.
"Jestli víš kam."
"No jasně o ulici dál je aréna." usmál se a já si nemohla pomoct, i když měl tadyten roztržený ret někoho mi ten úsměv připomínal, ale koho to zůstávalo mému mozku záhadou.
"Tak jdem a opravdu si myslím že by ses měl jít nechta vyšetřit."
"Neboj." odbil mě.
Vyšli jsme z tmavé uličky a najednou nás ozářilo sluneční světlo a já si svého zachránce mohla lépe prohlédnout. Byl to......
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 swag-justin-bieber swag-justin-bieber | Web | 11. května 2012 v 18:30 | Reagovat

Kdo to asi byl?:DDD honem další!!!:D

2 Cath!e Cath!e | Web | 11. května 2012 v 18:59 | Reagovat

Harry!! :D určitě to byl Harry :D ááá to je sladký, on jí zachránil :D
No ten blbec, se kterým chodila před tím se mu nemůže rovnat, to je jasný :D
Nádherný díl, těším se na další :-)

3 swag-justin-bieber swag-justin-bieber | Web | 12. května 2012 v 10:52 | Reagovat

už bude:D??

4 Lily<3 Lily<3 | Web | 12. května 2012 v 11:49 | Reagovat

[3]: někdy dneska večer :D teď píšu I Want :P

5 Elisa Elisa | 13. května 2012 v 8:56 | Reagovat

je to nádhera. Taky si myslím že je to Harry. Prosím další díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama